↑ Return to Svátosti

Svátost křtu

Křest je zásadní svátostí a předpokladem pro všechny ostatní svátosti. Sjednocuje nás s Ježíšem Kristem, zahrnuje nás do jeho výkupné smrti na kříži, a tak nás vysvobozuje z moci hříchu, očišťuje od všech osobních hříchů a umožňuje nám spolu s ním vstát z mrtvých k životu, který nekončí. Protože křest je smlouvou s Bohem, musí člověk k němu říci své svobodné „ano“. V případě křtu malých dětí vyznávají víru jejich rodiče jako zástupci.

   Klasickou formou udělování křtu je trojí ponoření křtěnce do křestní vody. Ale většinou se křtěnci natřikrát lije voda na hlavu a udělovatel křtu přitom pronáší slova: „N, já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“

   Voda symbolizuje očištění a nový život. Tuto skutečnost vyjadřoval už Janův křest pokání. Křest, který je udělován ve „jménu Otce i Syna i Ducha svatého“ vodou, je více než pouhé znamení obrácení a pokání. Je to nový život v Kristu. Proto ještě následuje pomazání olejem křtěnců, oblečení bílého šatu a zapálení křestní svíce.

 Každý člověk, který ještě není pokřtěný, může přijmout křest. Jediným předpokladem křtu je víra, která při křtu musí být veřejně vyznána.

   Člověk, který chce přijmout křesťanskou víru, nemění pouze svůj pohled na svět. Vstupuje totiž na cestu učení se (katechumenát), během níž se připravuje na přijetí Božího daru ve křtu. Osobním obrácením a křtem se stává novým člověkem, živým údem Kristova těla – církve.

   Církev se od svého prvopočátku drží tradice křtít malé děti. Má to jediný důvod: ještě než se my sami rozhodneme pro Boha, Bůh se už dávno rozhodl pro nás. Křest je tedy milost, nezasloužený dar Boha, který se nás bezpodmínečně ujímá. Proto věřící rodiče, kteří si přejí pro své potomky jen to nejlepší, žádají křest, ve kterém je dítě osvobozeno od vlivu dědičného hříchu a vyrváno z moci smrti.

  Křest dětí předpokládá, že křesťanští rodiče budou křtěnce uvádět do víry a do křesťanského života. Tak jako nechceme dítěti odpírat lásku, pro kterou se samo také dokáže rozhodnout až později, neměli by věřící rodiče upírat svému dítěti křestní milost, nechtějí-li se na něm dopouštět příkoří. Tak jako se každý člověk rodí se schopností řeči, které se ovšem musí učit, rodí se každý člověk i se schopností věřit, avšak musí se víře učit. Křest však nelze nikomu vnucovat. Byl-li někdo pokřtěn jako malé dítě, musí svůj křest později „ratifikovat“ vlastním životem – to znamená, že musí říci z vlastní vůle své „ano“, aby mohl začít přinášet plody.

  V obvyklých případech je udělovatelem SVÁTOSTI křtu BISKUP, KNĚZ nebo JÁHEN V případech nouze může platně pokřtít každý křesťan, ba dokonce každý člověk, který má úmysl konat to, co koná církev: vylévá na hlavu křtěnce vodu a vysloví formuli: „N, já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“

   Křest je natolik důležitý, že jej může udělit dokonce i nekřesťan. Jen při tom musí mít záměr konat to, co koná církev, když křtí.

   Pro všechny, kteří přijali evangelium a uslyšeli, že Kristus je „cesta, pravda a život“, je křest jedinou cestou k Bohu a ke spáse. Zároveň však platí, že Ježíš Kristus zemřel za všechny lidi. Proto cestu ke spáse nalézají i všichni ti, kteří neměli příležitost skutečně poznat Ježíše a víru a kteří s upřímným srdcem hledají Boha a žijí podle svého svědomí (takzvaný křest touhy).

   Ve křtu se stáváme údy Kristova těla, sestrami a bratry svého Spasitele a Božími dětmi. Jsme vysvobozeni ze hříchu, vyrváni z moci smrti a od tohoto okamžiku předurčeni k životu v radosti vykoupených.

  Být pokřtěn znamená ponořit svůj osobní životní příběh do proudu Boží lásky. „Náš život,“ říká papež Benedikt XVI., „patří Kristu, tedy už ne nám … on nás doprovází, jeho láska nás přijímá a osvobozuje od strachu. Ten, který je život sám, nás chrání a nese, ať už se vydáme kamkoliv.“

   Jménem, které dostáváme při křtu, nám Bůh říká: „Neboj se, vždyť jsem tě vykoupil, dal jsem ti jméno, jsi můj!“

  Ve křtu se člověk nerozplývá v jakémsi anonymním božství, nýbrž je potvrzen právě ve své jedinečnosti. Dostat při křtu určité jméno znamená, že Bůh mě zná; řekl mi své „ano“ a navždycky mě přijímá v mé nezaměnitelné individuálnosti.

  Nemáme lepší vzory ani lepší pomocníky než svaté. Je-li mým patronem světec, mám u Boha přítele.

 

 

Zdroj:

YOUCAT – Katechismus katolické církve pro mladé 2011